Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sestava této VIP skupiny je vpravdě hvězdná. Považte sami. Ben Weinman z THE DILLINGER ESCAPE PLAN u jedné kytary, u druhé Brent Hinds z MASTODON, za bicí soupravou někdejší člen THE MARS VOLTA Thomas Pridgen a u mikrofonu William DuVall z ALICE IN CHAINS. Třešničkou na dortu je pak Pete Griffin z DETHKLOK, který tu má konečně prostor si trochu s basou vyhrát, a podává jednoznačně o několik tříd lepší výkony, než v domovské kapele. Na každém z nich je znát jeho neochvějný rukopis a současně snaha o to, vejít se do rockového konceptu.
Ne vždy, když se sejde v jedné kapele tolik výrazných osobností, se podaří dát dohromady smysluplný obsah. GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA však nejsou ten případ. Ega muzikantů do sebe zbytečně nenaráží a motivy nemají tendenci vzájemně se zastiňovat. Díky jejich množství a struktuře tu pánové staví album, které se pohybuje někde mezi progresivním metalem a grunge rockem. Nejen instrumentaci a motivy jde chválit, také DuVall tu za mikrofonem mnohdy působí uvolněněji a přirozeněji než v ALICE IN CHAINS.
„Broken Lines“ příjemně plyne a nabízí energickou živelnou rockovou hudbu, která je maximálně dynamická a současně pevně sevřená. Je cítit, že mezi jednotlivými hudebníky funguje chemie a GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA mohou mít ambici být více než krátkodobým super-projektem, který po pár letech pozbude na trvanlivosti.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.